Knižní hlášky

Já Sinuhet

7. března 2012 v 20:04 | F
Já Sinuhet, syn Semnuta a jeho ženy Kipy, píši tyto knihy. Nikoli proto, abych chválil bohy země Kemet, neboť jsem jimi znechucen. Nikoli proto, abych chválil faraóny, neboť jsem znechucen jejich činy. Jedině pro sebe sama píši. Ne abych lichotil bohům, ne abych lichotil králům, ne abych se bál časů příštích ani že bych v ně doufal. Neboť za svého života jsem tolik zkusil a tolik ztratil, že marný strach mne nemůže znepokojit a jsem znechucen nadějí na nesmrtelnost, jako jsem znechucen bohy a králi. Tedy jedině pro sebe píši a tím - myslím - se liším ode všech, kdož psali přede mnou i kdož budou psát po mně.

Mika Waltari, Egypťan Sinuhet

Pavučina musí být jen tak velká, aby se do ní chytila moucha.

27. února 2012 v 20:11 | F
Vpředu se začal vynořovat nějaký tvar, cosi vysokého a impozantního a temného. Brzy po tom to získalo určitější obrysy: byl to tmavý dům, který se před nimi vynořil z beztvaré běloby.
"Ale to je -" vyhrkla Koralina.
"Ten dům, ze kterého jsi právě vyšla," souhlasila kočka. "Přesně."
"Třeba jsem se v mlze nějak zamotala."
Kočka zatočila konec ocasu do otazníku a naklonila hlavu na stranu. "Ty možná, já určitě ne. to se pleteš."
"Ale jak můžeš od něčeho odejít, a přece k tomu přijít?"
"Jednoduše. Představ si, jak někdo jde kolem světa. Odněkud vyjdeš a skončíš zpátky u toho."
"Pěkně malý svět," pokrčila rameny Koralina.
"Pro ni je velký dost," ujistila ji kočka. "Pavučina musí být jen tak velká, aby se do ní chytila moucha."
Koralině přeběhl po zádech mráz.

Neil Gaiman, Koralina

Něco padlo. - Pode dveřmi

21. února 2012 v 21:19 | F
Na jezeře bouře hučí,
v bouři dítě naříká:
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
>>Ach matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá:
matko má, matičko zlatá,
strachuji se vodníka!<< -

Něco padlo. - Pode dveřmi
mok se jeví - krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutím vypraví!

Dvě věci tu v krvi leží -
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.

Karel Jaromír Erben, Vodník

Plavte Tartuffové! Poctiví pokrytci!

13. února 2012 v 19:40 | F
Počestně tvářit se, dojímat! Všecko zchytra.
Zakrýt tím v srdci lež, takovou špínu nitra!
Vzít grázly do domů? Rozbít jim palici!
Plavte, Tartuffové! Poctiví pokrytci!
Pořád jen strach a strach?! Všecko se ve mně vzteklo
proti vám! Peklo vám udělat! Ano, peklo!

Moliére, Tartuffe

Je to riskantní

6. února 2012 v 21:43 | F
Konečně vyrazím na dráhu zločinu
nějakou zapadlou poštu si očíhnu
vejdu a zasyčím na ženskou u kasy:
Naval sem peníze, nebo ho vytasím!
vím, je to riskantní, může se lehce stát
že zdrhnu s výkřikem: Už mi zas nechce stát!
J. H. Krchovský

Toužil jsem po životě

30. ledna 2012 v 16:28 | F
"Vy tedy tvrdíte, že jste svícny neukradl."
"Nikdy bych si to nedovolil."
"Viděl jste mučírnu?" ptá se soudce.
"Jenom slyšel."
"Troufáte si v mučírně vypovídat stejně?"
"Věřím ve spravedlnost boží a svých soudců."
"Odveďte ho do mučírny."
Toužil jsem po životě, napadne Františka, když ho dva biřici táhnou kamennou chodbou. Nenáviděl jsem školní lavice a krkolomné pravdy z plesnivých knih. Horoucně jsem si přál postavit se rovnýma nohama do životního kvasu. Nyní tedy jsem toho dosáhl. Takto jsem si tehdy životní zkušenosti nepředstavoval.

Jarmila Loukotková, Navzdory básník zpívá

Musí to být

23. ledna 2012 v 16:11 | F
Musí to být, musí to být, mé srdce.
Nechte mě mlčet proč, vy cudné hvězdy!
Musí to být. Krev její neproleju
a její kůži, bělejší než sníh
a hebkou jako úběl, neporuším.
Leč zemřít musí, klamala by jiné.
William Shakespeare, Othello

CO teda jako bude, he?

16. ledna 2012 v 16:29 | F
"CO teda jako bude, he?"
To sem byl já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupej, a seděli sme v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň, že neprší. Mlíčňák Korova byl typickej plac plus-mlíko, a vy ste už, bratři moji, snad pozapomněli, jak tyhle placy vypadaly, věci se dnes tak kvikle měněj a všichni strašně rychle zapomínaj, a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl takovej plac, kde se prodávalo mlíko plus něco k tomu. Nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehdá ještě zákon, aby nemohli strčit nějaký buči do starýho mlíka, takže ste to mohli drinkat se syňágou, toldou nebo hňápcem nebo s pár jinejma bučima, který vám poskytly nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve který ste oslavovali Boga se všema Svatejma a andělskejma chórama, který ste klíďo strčili do kapsy a v hedce vám přitom vypalovaly rachejtle. Nebo ste mohli drinkat mlíko s nožema, jak sme říkali, což vás posílilo a nachystalo na malou svinskou přesilovku, a právě tohle sme si drinkali toho večera, o kterým sem vám začal povídat.

Anthony Burgess, Mechanický pomeranč

Jak je tedy rozpojit?

9. ledna 2012 v 15:51 | F
Říkal jsem si: kdyby se každý z nich mohl vtělit v jiného jedince, zbavil by se život nesnesitelné trýzně - ten hříšný by si mohl jít svou cestou, osvobozený od ctižádostivých snů a výčitek svědomí svého ctnostnějšího dvojníka, a spravedlivý by mohl vytrvale a spolehlivě kráčet svou strmou stezkou, konat dobré skutky, v nichž nachází zalíbení, a nebyl by už vystaven hanbě a pokání za cizí hříchy. Je to kletba lidstva, že dva tak nesourodé pruty jsou svázány do jedné otepi - že ti protinožci musí spolu ustavičně zápasit ve zmučeném lůně vědomí.

Robert Louis Stevenson, Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda

Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.

2. ledna 2012 v 12:40 | F
"Píšťala," řekla pohrdavě. "Pěkná píšťala, ale nic víc."
"Krysy mají dobrý sluch a moje píšťala dobrý zvuk."
Krysařovi oči zaplály podivným ohněm, až děvče ve dveřích ucouvlo. Větvička jasmínu se jí zachvěla v ruce.
"Mám zvláštní nadání k vyhánění krys," pokračoval krysař. "Občas na ni zpívám velmi smutné písně, písně všech krajů, kterými jsem prošel. A prošel jsem jich mnoho; slunné i ponuré, pláně i hory. Moje píšťala zní tak tiše. Krysy ji slyší a jdou za ní. Kromě mne není podobného krysaře. Něco vám povím, cizinko, která se umíte tak zvonivě smát. Nikdy jsem nepískal plným dechem, ale vždy tlumeným zvukem. Kdybych plně zapískal, ne jen krysy šly by za mnou."
Krysař domluvil. Oči mu opět pohasly a jeho ruce zůstaly i s píšťalou svěšeny.
"Nemám odvahu," dodal po chvilce. "Stalo by se něco krutého."
Viktor Dyk, Krysař
 
 

Reklama