Výkřiky do tmy

Ten pocit...

13. května 2013 v 21:49 | Vera
když myslíte, že je něco už mrtvý a pak vás chytne druhý dech.
Ten pocit, když o někom řeknete, že je to ten nejlepší třídní, co jste kdy měli, a on vám následující den oznámí, že podal výpověď.
Ten pocit, když celý den si připadáte jako po kocovině.
Už mi nic nepřipadá smutný, ale všechno mi přijde směšný.
A pak se vás okolí ptá, čeho jste si to šlehli.

Moje záchvaty

9. dubna 2013 v 22:27 | Vera
Ach, já a moje záchvaty... Je to vskutku kuriozita, pane M. Kdybys mě jen tak viděl.
Mé nezdravé střídání nálad ze zoufalé deprese do nekontrolovatelného štěstí není žádnou novinkou. Počasí se lepší, Verunka je šťastná. To že se déšť občas střídá se sněhem a naprostá absence slunce mi tak nějak ani nevadí. Ale fakt, že teplota klesá pod nulu jen přes noc, mě činí živějším člověkem. - Už nespím při hodinách. Jak tomu ostatně ještě bylo minulý týden. Sedněte si do úplně prázdné vodorovné řady lavic přímo k topení, když máte rýmu jak prase, 14 dní jste slušně nespali a ke všemu probíráte něco, co absolutně neovládáte a co vás absolutně nezajímá. Muselo do mě být drknuto.

Život je hořký...

27. března 2013 v 22:58 | Vera
Bohu dík!

Tak nějak jsem přestala úplně přemýšlet. Jsem zmrzlá jak hovno a v noci se mi zdává o křižovatkách, jednosměrkách a kruhových objezdech.
Smířila jsem se s faktem, že počítat nikdy umět nebudu.
Jsem smrtelnou hrozbou pro své okolí a to často úmyslně i neúmyslně.
Toužím po svém krásném klidném pasivním životě. Chybí mi k tomu jen malý byt, velkej pes, plná lednička, pizza a pivo. Tak bych si klidně dokázala představit takovej jeden měsíc, kdy bych jen vyčkávala, až ta zima opadne.
Štvou mě ty lidi s cvočkama, pyramidama, logama kapel a v černý kůži, když se to k nim vůbec nehodí a nemají o tom šajnu.

Kde vzít a nekrást...

18. března 2013 v 21:56 | Vera
Dneska jsem si bolestně uvědomila, co jsem kdysi zanedbala a dočista na to zapomněla. Byly časy, kdy jsem bruslení milovala a na zimáku jsem byla pečená vařená. Už jako malej čtyřletej capart jsem stačila všem těm dospělákům a naučila se to téměř okamžitě bez toho, aniž bych se zpočátku motala jak vožralá. Nevím proč, ale je to pryč.
Dneska jsem na tom stála s jedinou či dvěma drobnýma přestávkama asi po deseti letech. Moje nohy tak nějak poznaly, že tohle byl ten živel, kde se jim dařilo, ale už neměly tu rychlost-tu jistotu. Škoda... Mohla jsem bejt druhá Sáblíková... Ježiší! Neberte mě vážně, prosím.
Ve městě jsem potkala jeden zamilovaný pár. Na tom by možná nebylo nic divnýho...
Ona byla asi dvacetiletá, dredatá a taková ta: "Heleď kámo, nemáš papírky?"
On byl asi stoletej, šedivej, dlouhovlasej a dlouhofousej.
Bylo mezi nima přibližně třicet let. Celá ta scéna tak trochu připomínala: "Vedu svýho nesvéprávnýho dědu do hospody." A přesto by se dalo říct, že k sobě opravdu patří. Byli tak nějak stejné krevní skupiny. Možná byli stejně zapálený vegetariáni. Možná snad poslouchali i stejnou hudby a chodili na stejný fesťáky. Drželi se za ruce tak nějak normálně, přirozeně, že by si jich jeden snad ani nevšiml. Ale no, co nám obyčejným smrtelníků je po tom. Nakonec jim to spolu fakt slušelo.

Věci, co se dějí

9. března 2013 v 14:20 | Vera
Tak drahý M, máme nového prezidenta. Cože? Tebe to nezajímá? Aha, hmm... mě vlastně taky ne. Ale víš co... musíme se zajímat o... jak se to... aktuální dění ve světě. Tak je to.
Sedím ve vlaku, na klíně mám Lišákovu hlavu a drbu ho za ušima.
Venku je zima jak v prdeli, i když aspoň že neprší/nesněží. Cítím takové to psychické vypětí. Mám za sebou absolvované čtyři maturitní plesy a nemůžu si odpustit jejich srovnávání.
Seminární práci o třinácti stranách jsem sepsala během jednoho víkendu, přesněji během posledního víkendu před odevzdáním. Taky tak rádi děláte vše na poslední chvíli?

Proč chlastat na konci roku, když nemáte co dohánět

1. ledna 2013 v 2:57 | Vera
Sedím v bráchovým pokoji u jeho počítače(je mnohem rychlejší než ten můj), ponevač a protože kocour není doma. Cpu se chlebíčkama a česnekovýma jednohubkama a začíná mi z toho hrabat.
Nějak postrádám smyslu tohodle dne - vlastně teď už včerejšího dne. Teď bych se už mohla někde válet v příkopě přikrytá cizím buranem, kterej za střízliva za moc nestojí, ale když je mimo tak může skvěla posloužit jako topný těleso. Mohla jsem vykuřovat kamarádovu vodnici v jejich garáži zatímco ostatní osazenctvo už počítá ovečky. Mohla jsem se už dát do psaní opileckejch esemesek svým rodičům, kamarádům, přítelovi a zdělit jim, co si možná nezaslouží slyšet, ale možná by bylo lepší kdyby to věděli.
Rozhodla jsem se, že nakonec neudělám nic z toho a ještě jednou se ponořím do svý šácnutý mysli a budu se snažit tam přerovnat šuplíky.

To je žrádlo!

7. října 2012 v 21:44 | Vera
Vera miluje tyhle situace, kdy ji někdo dokáže rozesmát. Vera ještě více miluje, když je to v okamžicích, kdy by to nečekala.
"To je žrádlo!" Začínám tu větu milovat. Jak už jsem řekla: Je to zajímavý slohový obrat.
V jaký situaci byla tato věta vyřčena, vám však nemohu prozradit, neboť to není zrovna publikovatelné.
Sedím si ve vlaku, v ruce muchlám plechovku s posledním lokem již značně zvětralýho dánskýho piva a zírám na západ slunce. Po dlouhé době potkávám výpravčího, který se umí tvářit i příjemě a ne že zrovna spolknul hořkou okurku. "Ne slevu nemám a zpáteční jízdenku nechci, děkuji za optání." Nechce se mi domů... ale musím.
Nepoznávám se. Říkám si to stále dokola. Jsem to ale já, tím jsem si jistá, jen netuším kým jsem to byla těch 15 let předtím. Poslední tři roky mě předělaly od základu. Nechápu to, ale jsem za to ráda.

Normální člověk vedle mě nepřežije

15. září 2012 v 22:04 | Vera
Potřebuju kolem sebe blázny. Potřebuju lidi, se kterými mám společný to šílenství. Někoho, kdo se mnou bude spát pod širákem a hřát si promrzlý tělo u ohníčku, lidi, se kterými se můžu smát hodiny v kuse a nevědět čemu, někoho, kdo se se mnou ztratí ve městě v tom největším přívalovým dešti, bude pobíhat a skákat do kaluží.
Mám kolem sebe takové lidi. Díky bohu za ně. Jedině s nima si můžu splnit svoje sny, být šťastná a opravdu žít.

Světu chybí meditace

18. srpna 2012 v 20:28 | Vera
Fšecko jde do hajzlu, ale musíme mluvit pouze a jen pozitivně. Takže I'm fine. I'm happy. Všecičko je very well.(toliko k mému kurzu angličtiny)
Nesnáším tyhle stavy mé předrahé matinky, kdy mi promluvá se svoji nepopiratelnou mateřskou láskou do duše, jak jsem strašně nespolehlivá, lehkomyslná a nedospělá a ty další a další superlativy, které ona tak zbožňuje používat.
Ano, rozházet si to s někým, kdo plně rozhoduje o tom, kdy kam s kým v kolik a kdy se vrátíte, vám zcela nedoporučuju. Nevyplácí se to.
Krátce po tom, kdy Londýn přestal žít olympiádou a svět Londýnem, začal Trutnov žít festivalem. Sjelo se sem spoustů lidí z celého koutu naší(a ne jen té) malé zemičky a okupují jinak velmi klidné malé město. Jsou tu naskládaný jeden na druhého a poznáte je naprosto bez problémů.
Poznávací znaky:
1. mezi jejich základní výbavu patří krosna, spacák a karimatka
2. stojí, sedí, ale hlavně leží a je úplně jedno kde
3. basa piva vždy na dosah
4. opilý kamarád vždy na dosah
5. příslušník punks, metal, hippies, hare krišna, Apačů či jiných indiánů

Problém číslo jedna: Jsou opravdu hluční, obtěžují okolí a někdy z nich mám opravdu vírt, vzhledem k tomu, že se pohybují ve skupinách málo kdy jsou plně při smyslech, často jsou dost oplzlí a já chodím všude zásadně sama.

Problém číslo dvě a ten hodně zásadní: Má maličkosti není příslušníkem této komunity veselých a milých lidí. Dost mě to štve, ale co nadělám...

Jít konkrétně na tenhle fesťák si plánuju aspoň tři roky. Mám to za rohem, ale ještě jsem tam nebyla. Slíbila jsem si, že příští rok si to vynahradím.

Když se cítíte tak nějak naplněně

29. července 2012 v 14:38 | Vera
Neříkám, že je všechno perfektní... ale o to tu přece nejde.
Věci nemusí být perfektní, aby ste je mohli zbožňovat. Stačí to jenom brát takový, jaký to je. Předrahá prostoto!
Poslední dobou se mi zdá všechno tak jednoduchý, prostý. Jsem právě v takovým tom stavu, kdy jen sedíte, tupě zíráte nad sebe nebo jen tak do blba a víte, že žijete. A tak nějak vám to stačí. Říkáte si, že vo tom to je... to je to hlavní, nejdůležitější.... a všecko ostatní vás nezajímá.
Miluju, když všechno okolo pozbyde nějaký tý složitosti a zůstane z toho jen to odrbaný jádro. Život je příliš krátkej na nějaký to olupování zbytečností.
Všimla jsem si, jak se stále upínám k tomu konkrétnímu... jak jen to říct. Možná už jen vím, kde jsou ty hodnoty, co jsem celej život hledala.

Žiju si v bublině

21. července 2012 v 18:16 | Vera
...V jednom velkém vzduchovém vakuu bez známky jakéhokoliv dalšího života.
Žiju si tam sama... jen s vlastní pomatenou myslí a vírou, že tohle všechno přece jenom někam vede.

Jsou prosté věci, malé, šílené, nepotřebné věci, které chci.
Plivnout si z Eiffelovky.
Naskočit do taxíku a zavelet: "Sledujte to auto!"
Vykoupat se na náměstí v kašně, pak tam hodinu schnout na lavičce a tvářit se zcela nevině.
Zakřičet, jako kdyby to mělo být to poslední, co kdy udělám. Zařvat do vesmíru všechno to, co v sobě celej život dusím.
Spát pod širákem. Jen tak bloudit, bez cíle, beze strachu, bez nějakého vyššího očekávání s někým, s kým by to stálo za to.

Znudyvrtání se v šatní skříni...

7. července 2012 v 15:52 | Vera
Jsou prázdniny. - To vám pochopitelně asi nemusím připomínat, to já jen tak ze zvyku.
Už 4 dny si uklízím pokoj a ne a ne to dotáhnout do konce. Venku je úmornej hic a mě se ani trochu nechce nic dělat. Musela jsem totálně překopat šatní skříň a šuplíky. Načež jsem zjistila, že toho moc na sebe zrovna nemám. Asi tak třetinu toho všeho nosím neustále, druhou třetinu jsem měla jednou či dvakrát na sobě a zbytek svět ještě neviděl. Jsou to buď věci, který jsem si kdysi z nepochopitelných důvodů koupila, věci co jsem kdysi milovala a s odstupem času zjistila, že jsou příšerný a pak tu jsou věci co byly příšerný vždycky a já je obvykle od někoho dostala.

Je to jen... chemie

21. června 2012 v 20:49 | Vera
Všechno je tak zvláštní... divný... jiný... jak jen to nazvat...
Vlastně vůbec nevím, co ti tu mám povídat. Nikdy jsem nevěřila na lásku na první pohled a nevěřím ani teď, ale moje myšlenky se točí kolem jednoho jediného bodu 24 hodin denně.
Znáte ten pocit, když poprvé v životě někoho potkáte a nemůžete se zbavit pocitu, že ho znáte celé roky... Ani jednou jedinkrát s ním nepromluvíte, ale víte, že tomu dotyčnému rozumíte...
Chemie prostě funguje a já se sebou musím něco udělat, jinak je ze mě fňukající zoufalá nána.

Když je svět lehkej a těžkej zároveň...

11. června 2012 v 20:57 | Vera
Létáš v oblacích, když se i zároveň kácíš k zemi. S hlavou vraženou mezi kolenama přepočítáváš hvězdičky na obloze.

Drahý pane M,
snad ani slovy nelze vyjádřit ten obrovský posun za poslední měsíc... No a za poslední dva roky se pohybujeme v naprosto astronomických číslech. Ta malá černá šelma uvnitř mne se dere na povrch a já vím, že jsem to já. Ta drzá možná až příliš sebevědomá potvora... Ale práce mi to dalo.
V hlavě mi křičí milióny hlasů... To možná mozkové buňky ponořené do smrtelné agónie... A 18 bylo? SKORO. Je to jenom pivo, říkám si tak. Jenže co to se mnou to pivo dělá....

Den po dni...

22. května 2012 v 21:51 | Vera
...život po životě...
a stejně pořád nemám to, co chci.

Loučím se se svoji starou přezdívkou. Na počátku byla Faira, pak slečna nebo lady F, pak už jenom F. Měla jsem to písmenko, to slovo ráda, ale stále více se vzdalovalo mně samé. Mám své křestní ráda, neměnila bych. Z nějakého důvodu mě vystihuje. Proto Vera. Je to vlastně zkomolenina předívky, kterou jsem oslovována těma nejlepšíma lidma, co znám.
Mám to potvrzené. Ty věci, co píšu nakonej přece jen nejsou takový sračky, jak bych si prvně myslela. - Důkaz - Pravda 9. místo z 15. možná není úzpěch všech úzpěchů, ale do sborníku jsem se jim ještě vešla. Je to moje vůbec první literární soutěž, do které jsem si kdy hlásila. Takže radost velká.

Rum je ten největší parchant ze všech

1. května 2012 v 19:34 | F
"Svatá Kocovino! Už nikdy!" řekl notorický alkoholik a svalil se pod stůl.
Já říkám, že člověk musí udělat nějakou kravinu, aby pochopil sám, jak se tak říká na vlastní kůži. I pád na hubu je cesta vpřed a já to prostě potřebovala. Musela jsem zjistit kolik toho vydržím a co bude pak, když to teda nevydržím.
Ano, chápete správně. Ožrala jsem se jak hovado. Ano, a blila jsem z toho. A ano, ráno mi bylo příšerně. Kocovina mi tu pomalu doznívá. Leju (nebo se aspoň snažím) tu do sebe vodu v naději, že se ten sajrajt ze mě odplaví.
V nouzi poznáš přítele. - Ano, já vím že je to pravda. I když si z vás ti přátelé zprvu dělají hroznou prdel.

Novoroční

1. ledna 2012 v 18:03 | F
Je to tady, pane M.
"Žijte rok 2012, jako by měl být váš poslední." Jak nám vzkazují májové.
V žádném roce minulém jsem si nedávala toliko předsevzetí. Většinou jsou to jen takové prkotiny a příliš otřepaná přání či rozkazy na vlastní osobu: zhubni, začni zdravě jíst, víc se uč, udělej všechno již tolik odkládané...
blá blá blá a tak dál a tak dál
Sestavila jsem si dokonce seznam věci, které doteď chyběly v mém šatníku a už to nehodlám dále ignorovat. Zatím jsem na čísle 17, ale něco mi říká, že to zdaleka není konečná.
Chci taky víc sportovat, zbavit se špeků, naučit se vařit, sehnat si pořádnou brigádu, udělat řidičák, koupit si noťas, nezlomit si nohu v tanečních(ano dobrotivý světe, mým rodičům se konečně povedlo mě tam dokopat), pořádně se opít, zažít pořádnej úlet a déj bůh dokonce vztah, nechat si propíchnout druhou díru v uchu, ostříhat se, vyrazit výplatu z mého zaměstnavatele, doplnit svůj šatník a arzenál náušnic, nechat si odstranit pihu, někde splašit slušnej foťák a naučit se fotit, dopsat příběh, pozvednout svoje sebevědomí a přežít rok 2012!

Zatracený voči modrý

13. prosince 2011 v 23:27 | F
Drahý pane M,
život je někdy tak komplikovaný.
Věci, ve kterých jsem měla vždy jasno, se mi najednou chvějí pod rukama. Trochu té změně strany nerozumím, ale nebráním se zatím. Ona změna je život. Jen mě mrzí, že to stejně není nikdy takový, jak by si to člověk představoval. Vlkužel, je to tak.
Modrá je vážně zrádná barva. Pokud je dobře umístěná vyvolává fastinaci, opovržení nebo trpí nedostatkem pozornosti. Můj modrý lak na nehty se asi nikdy nezavděčí mé drahé matce... a on by tak rád. Vždyť co je špatného na modrých nehtech...nebo vlasech. KUŠ! Nepřehánět.
Co třeba taková obloha. Nikdo ji nevěnuje tolik pozornosti, kolik by si zdaleka zasloužila. A přece je to něco tak nevídaného a krásného.

To be or not to be, that is the question

12. listopadu 2011 v 18:28 | F
Být či nebýt - to je, oč tu běží:
Zda je to ducha důstojněší snášet
střely a šípy rozkácené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou. Zemřít - spát -
nic víc - a vědět, že tím spánkem zkončí
to srdcebolení, ta stará strast,
jež patří k tělu, to by byla meta
žádoucí nade všechno. Zemřít - spát -
Spát. Snad i snít? Á, v tom je právě háček!
To, jaké sny by se nám mohly zdát
v tom spánku smrti, až se těla zbudem,
to, to nás zaráží. To je ten ohled,
jenž v bídě s nouzí dává sto let žít.

Where is my mind?

17. října 2011 v 19:56 | F
Drahý pane M
Je tomu více jak rok, co jsem vás poprvé viděla. Můžete plně věřit tomu, že na ten okamžik nikdy nezapomenu.
Bylo to někdy v září. Počasí bylo pošmourné a nebe šedé, ale stále ještě nepršelo. Stál jste na rohu mých černých myšlenek ulice mého podvědomí a přidržoval si svůj klobouk kvůli silnému větru, který tam stále panuje. Je to oblast dosti nehostinná, ale zdržuji se tam poměrně často - však víte.
Moje tichá mysl co mě stále rozežírá mi nedá spát a já stále musím myslet na to, kdo vlastně jsem. Podívám se do zrcadla a říkám si: "Tak doufám, že tohle ne!" Ono by to možná nebylo tak zlý, kdyby ty všechny myšlenky nevyvěraly no povrch.
Ty mi rozumíš. Vždyť jsi vlastně já. A přece jsi někdo úplně jiný.
 
 

Reklama